Pojďme si promluvit o separaci a diferenciaci. Na první pohled jsou to složité psychologické termíny, které v překladu do lidské řeči znamenají následující: oddělení od rodičů s cílem získat sám sebe. Naším cíle je se naučit žít ve vztazích s jinými lidmi a zůstat přitom sám sebou. Mimochodem, to je jeden z nejčastějších cílů, kvůli kterým dospělí lidé chodí k psychologovi. 

Naší hlavní myšlenkou je, že oddělení se od rodiče musí být bezpečné! Proč je to pro nás tak složité, když nám naše děti říkají, že chtějí žít podle svého? Myslím, že důvodem je to, že málokdo z nás prožil své vlastní oddělení od rodičů v klidu.
Jak to vypadá v praxi:

teenager: Chci mít fialové vlasy (mimochodem, příklad z naší rodiny – všechny mé děti (kromě Tea) měli v určitém období zelené, červené, fialové vlasy).
máma: dobře, tak si to vyzkoušej.

Nebo
dítě: Chci skočit tady do té velké a špinavé louže.

máma: Dobře, jestli budeš mít mokré boty, tak skončíme procházku a půjdeme domů se převléknout. Dobře?

To jsou všechno části tréninku chápání toho KDO JSEM a CO je pro mně nejlepší.
Jakou informaci v ten okamžik předáváme dítěti? Ty jseš, tvoje přání mají svou hodnotu, zkoušet něco je bezpečné.
Z opačného přístupu vychází stará anekdota:

“Pavlíku, pojď domů!” “Už je mi zima?” Ne, máš hlad!”

Pokud člověk neprožil oddělení od rodičů, tak to v dospělém životě vypadá následovně. Takový člověk má velké problémy:

  • mluvit o svých citech a potřebách ve vztazích. Drží to v sobě do posledního okamžiku a pak vybuchne. Kromě toho, má utkvělou představu, že partner ho pochopí beze slov. Chacha 🙂
  • bojuje s představami svých rodičů a projektuje ten svůj boj navenek. Pořád se mu zdá, že mu někdo může něco zakázat nebo ho donutit něco dělat. Například muž může chodit do obchodu jen v případě, kdy on sám bude určovat, co se má koupit. Jakmile se ho žena zeptá na něco konkrétního, tak se začne vztekat o říkat, že není nějaký poslíček. Je jasné, že takovou reakci nevyvolává jeho žena, ale její kořeny sahají do minulosti.
  • velmi těžce se smiřuje, když s ním někdo nesouhlasí nebo má jiný názor. Zdá se mu, že ho ostatní odmítají. Ve svém vnitřním světě nemá zkušenost s tím, že by lidé měli rozdílné názory a přitom udržovali dobré vztahy.
  • je schopen velmi dlouho zůstávat ve vztahu, který je neuspokojuje, protože se bojí rozchodu. Nebo střídá vztahy, jen aby, nedejbože, nezůstal sám. Být sám je pro něj velmi těžké, protože tehdy přichází pocit opuštěnosti a samoty. Aby se tak necítil, potřebuje mít někoho vedle sebe. Kohokoliv.
  • neumí budovat hranice s jinými lidmi. Buď si je pouští příliš blízko nebo se drží na takové vzdálenosti, že to vylučuje opravdovou blízkost. Někdy takoví lidé používají obě strategie současně, což mimořádně komplikuje soužití s nimi.
  • při takzvané nejasné diffuzní diferenciaci je pro takové lidi obtížné žít ve vztahu bez pocitu, že jsou někým jiným pohlcováni. Projevuje se to tak, že aby se mohli cítit sami sebou, musí neustále opouštět vztahy, ničit je nebo se hádat. Aby znovu našli sami sebe a zkusit se vrátit do vztahu.

Doufám, že se mi podařilo vás přesvědčit, že je nesmírně důležité dát dítěti možnost prožít ve vztahu s námi odlišnost, možnost dělat věci podle jeho samotného. Kontakt se sebou samým probíhá v rodině. Je klidně možné, že to je to nejcennější, co můžeme předat naším dětem.

Užitečná kniha na toto téma je od Lindsay Gibsonové Dospělé děti emočně nezralých rodičů
https://www.megaknihy.cz/partnerske-vztahy-a-sexualni-zivot/20035448-adult-children-of-emotionally-immature-parents.html