Každý rodič více než jednoho dítěte si někdy položil otázku: Jak naučit děti soužití, aniž by kdokoli z nich utrpěl fyzicky nebo psychicky? A to včetně nás, rodičů?
Častokrát totiž slyšíte jen:
„To ne já, to on!“
„On si začal!“
„Proč Péťa může a já ne?“
„Já chci taky do náruče!“ (zejména ve chvílích, kdy kojíte nebo uspáváte mladšího)
„Ona mi bere moje hračky!“
„Já si s ním nechci hrát, vždyť je to mrňous!“
„Nejde ji vrátit do porodnice?“
A tak dále, každý může pokračovat…
Celá vaše energie letí do kanálu neustálých hádek a sporů. Máte pocit, že stojíte uprostřed mezinárodního konfliktu a každá země se vás snaží dostat právě na svou stranu. A večer, když čekáte na návrat svého muže domů, se snažíte zahnat přitažlivou myšlenku, že v noci strčíte spící děti do modré tašky z IKEA a odvezete je do nejbližšího baby-boxu.
Může to být jinak? Přátelé, záchrana existuje! Zbystřete pozornost, teď přijdou tajemství matky 4 dětí.
Nejprve JE POTŘEBA OPUSTIT VÁLEČNOU ZÓNU. Už nejste policajt, který dohlíží na udržení pořádku ve svém okrsku. Ne, vy jste zkušená švýcarská madam, která toho má hodně za sebou a jejím hlavním trumfem je NEUTRALITA.
Jak to vypadá v praxi?
Když opouštíte dětský pokoj, kde necháváte starší a mladší dítě, řekněte jim: „Dávejte na sebe NAVZÁJEM pozor, já musím do sprchy.“
Leze vám některé z dětí na kolena, když se snažíte nakojit nejmenší? Řešením je uznání pocitů staršího dítěte a jeho právo je mít. „Ty bys taky chtěl k mámě. Abych tě taky objala, jako objímám tvou sestru.“ Tím snižujete napětí.
Dali jste spát malého a staršímu jste řekli, aby nedělal rámus. Konečně jste si sedli v kuchyni s hrnkem čaje a oblíbenou knížkou. Za chvíli slyšíte na chodbě hluk, jako by tam běhal slon, a mladší se přirozeně probouzí. Výborně! To je přesně ten okamžik, kdy se vaše starší dítě může naučit, co je PŘÍČINA a její PŘIROZENÝ DŮSLEDEK. Vy: „Péťo, vypadá to, že se ti podařilo probudit Máňu. Já tě dovedu do jejího pokoje, abys ji mohl uklidnit. Zkus ji přečíst knížku nebo jí vyprávěj pohádku.“
Prostě, neustále to zkoušejte. Nesnažte se tlačit na pilu a neomdlívejte, když se něco nedaří. Máte přece svůj hrneček s čajem! Tak se k němu vracejte, odpočiňte si, obnovte své síly a nechávejte děti, aby nalezly své řešení situace. A co je nejdůležitější: aby si vybudovaly vlastní vztahy mezi sebou, bez policajta s píšťalkou.
Co je vaše hlavní povinnost, které se nesmíte vyhnout? Mít ohled na dětské city. Pamatujte si, že VŠECHNY EMOCE JSOU PŘÍPUSTNÉ, ale NE ČINY!
Jak to vypadá v praxi? „Asi ses strašně naštval, když Máňa ti šlápla na tvoji skládačku z LEGA, viď? Naštval ses tak moc, že jsi ji chtěl praštit. Já vidím, jak moc jsi naštvaný, ale u nás doma ostatní nebijeme. Pojď, půjdeme a řekneme Máně, že jsi z toho vzteku byl rudý jako pálivý kečup! A potom ji poprosíme, jestli by ti pomohla odnést tvoje LEGO do rohu, aby bylo v bezpečí.“
V Montessori školkách děti v takových případech používají červené a zelené kolečko. Červené znamená „Stop! To se mi nelíbí!“ a zelené „Díky, pojďme si hrát spolu“. To je skvělý nápad i pro domov a vy můžete vymyslet jakoukoli variantu, která bude fungovat na stejném principu.
A nakonec to nejdůležitější. Pravděpodobně jste také něčí bratři nebo sestry. Ve vaší hlavě se tak, aniž byste si to sami uvědomovali, začnou přirozeně objevovat výchovné strategie vašich rodičů. Občas ale nejsou úplně ideální, třeba když vás srovnávali s vaší sestrou. Jaký to může přinést výsledek? Když rodič srovnává děti mezi sebou, ohrožuje jejich přátelství v dospělém věku. Místo vzájemného pochopení podněcuje akorát vzájemný pocit příkoří a hádky. Nedělejte to svým dětem!
Místo toho jim můžete říct: „Jste si navzájem nejbližší. Jste si bližší než já s tátou. Máte stejnou krev. Spolu jste banda, která se bude navzájem podporovat a bránit se, i v době, kdy my s tátou budeme stařečci.“ Neustále je propojujte. „Zeptej se Maxe, ten to bude vědět. Popros Báru, ta ti určitě pomůže. Dneska tě ze školky vyzvedne Eva, tak ji pomoz s batohem, až pojedete autobusem. Já teď musím pracovat, vyndejte, prosím, prádlo z pračky“.
Možná to nebude ze začátku jednoduché, ale opravdu vím, o čem mluvím. Žít podle hesla „kamarádi z rodiny“ je možné! Moje dětí Max, Eva, Bára a Teo jsou toho příkladem.